Inženýr Petr měl vztek. Před hodinou padla mlha a on ne a ne se dostat na státní silnici. Měl pocit, že neznámá síla odstranila všechny ukazatele na cestě a on teď, bez pomoci, jezdí po kruhu. Ano, jistě, tohle místo, které právě míjel, už nejméně jednou viděl. Hned za zatáčkou, která se dala více tušit než odhadnout okem byla nevelká odbočka. Spíše polní cesta.
Také už tudy jel, to věděl zcela jistě. V jakési beznaději přibrzdil, zařadil dvojku a vydal se po prašné cestě vzhůru do kopce. Nevěděl, co jej tam táhne, spíše to byl pokus o vymanění se ze stereotypu uprostřed mlhy, i když bylo zcela jasné, že polní cesta z okresky nikam do civilizovaného světa nepovede.
Po pěti minutách jízdy vzhůru se cesta začala vlnit po rovince uprostřed lesů. Když opustil bor, měl pocit, že se ocitl v pohádce. Mlha se náhle rozplynula a v kuželech světlometů se objevila bělostná chaloupka s rybníkem a smuteční vrbou na hrázi. Kolem dřevěný plot a za ním štěkot psa.
Okna ve stavení se rozsvítila a na zápraži se objevila postava v bílém. Inženýr Petr vystoupil z vozu a vydal se vstříc neznámému. Vlastně neznámé, to si uvědomil hned po několika krocích. Žena na zápraží byla v bílém županu, tenkém a přiléhavém, mladá a na první pohled krásná. Začal něco vysvětlovat o bloudění v mlze, připadal si trochu jako lhář, když tady kolem kouzelné chalupy a půvabné majitelky nebylo po mlze ani stopy.
,,Vím, zabloudil jste, to se stane …" - řekla žena s naprostým klidem a dodala: ,,Pojďte dál." Aniž by čekala na jeho reakci, zamířila ladnou chůzí do dveří na konci chodby.
V kuchyni bylo teplo a útulno. V kachlových kamnech praskalo dříví, nízký dřevěný strop vléval pohodu do nevelké místnosti.
Beze slova nalila polévku do keramické misky a postavila ji před nečekaného hosta. „Jezte, ať vám to nevystydne" — poznamenala, a zase ani slovo navíc.
Když dojedl, přisedla ke stolu, podívala se Petrovi do tváře a usmála se. „Běžte se umejt, na chodbě jsou dveře do koupelny. Zatím vám ustelu, nemá cenu někam jezdit, stejně byste zabloudil."
Připadal si jako v Jiříkově vidění. Nic, jen suchá konstatování, trochu příkaz. Očekával v její řeči něco ženského, co by korespondovalo s jejím výrazem, postavou i mládím. Očekával, že mu řekne alespoň něco o sobě, jak se tu ocitla, uprostřed lesů sama a sama v opuštěné chalupě. A namísto toho jen informace o koupelně, odestlání a poznámka o tom, že by stejně zabloudil.
Když se vrátil z koupelny, odešla na chodbu i ona. Posadil se na postel, svlékl se a pohodlně se natáhl pod deku. Byl zmatený.
„Vlezl jste si do mé postele, odestlala jsem vám vedle." Petr sebou škubnul — na malou chvíli zaklimbal a věta majitelky chalupy ho vytrhla z polospánku. Než se však vzpamatoval a dostal k omluvě a odpovědi, světlo zhaslo, zaslechl, jak spadl bělostný župan s šustotem na podlahu a potom postel trochu zaskřípala a pocítil vedle sebe teplé a vonící ženské tělo. Jestliže ještě před chvílí byl zmatený, pak nyní měl v hlavě naprostý galimatyáš. Proč se tak chová? Je vyzývavá nebo ne? Nezdá se mi to vůbec všechno ve snu? Hlavou se mu honily myšlenky…
„Dobrou noc…" — ozvalo se vedle něj. Odpověděl, otočil se na bok, ale věděl, že neusne. Cítil, blízko svého klína, žár ženského těla, oblého zadečku a … Uvědomil si, že už není chladnokrevný, naopak, že je vzrušený. Nejen přítomností ženy, ale i její tajuplností, její vyzývavostí i nevyzývavostí.
Lehce se dotkl jejího boku. Jen nepatrně, jako by nechtěné o ni zavadil. Nic, žádná odezva. Ani záporná, ani pozitivní. Neovládl se a levou rukou přejel přes hostitelčina prsa. Zhluboka vdechla, otočila se tváří k Petrovi a zašeptala: „Líbej mě, hodně mě líbej."
První hluboký polibek odstartoval lavinu, kterou až do tohoto okamžiku zadržoval. Vášnivě se zmítali v posteli, líbal ji po celém těle, na velké vzpřímené bradavky, doprostřed jen lehce ochmýřeného Venušina pahorku, který se samovolně rozevíral. Každý dotek jazyku, každé přitlačení nacházelo odezvu u paní domu. Polohlasně naříkala, její výkřiky byly stále častější a prudší. Také ona se dotýkala Petra ústy, něžně, ale obratně.
Snažil se nemyslet na milování, aby ten okamžik co nejvíce oddálil. Ale najednou se ozvalo „Pojď ke mně!" a on věděl, že se vše blíží k závěru.
Prudce proniknul dovnitř, cítil horkost, vše bylo ideálně připraveno pro jeho přijetí. Zrychlovali pohyby, dvě těla jako lesklé ocelové pružiny narážela do sebe. I dech se zrychloval, skoro chrčeli, když se žena najednou vzepjala, ustala v pohybech a vykřikla: ,,Teď! Stříkej!"
Pobídku nemusela ani dvakrát opakovat. Zůstala vzepjatá ještě chvíli, a když poznala, že i Petr je u konce, uvolnila se a strhla obé těla na měkké prostěradlo.
„V kolik vstáváš?" — zeptala se po chvíli.
„V pět, musím do Prahy."
V pět ho vzbudila. Na stole byla káva. Na zápraží ho něžně políbila na čelo a pohladila po tváři.
Když vyjel z lesa na okresní silnici, zahalila ho znovu mlha. Jel pomalu a ani nevěda jak, ocitl se na hlavním tahu. Teprve v Praze si uvědomil, že si nenapsal ani adresu, ani jméno. To místo i tu ženu v tomto okamžiku definitivně ztratil. Nebyl to přeci jen sen? — přemýšlel…
| < Předchozí | Další > |
|---|
