Znaly jsme se už odmala. Bydlely jsme kousek od sebe, chodily spolu do třídy, skoro ve stejný čas jsme se obě zamilovaly — a zažily i zklamání a rozchody.
Moje první láska skončila skrze cigarety a podobně dopadla i moje kamarádka Jindra — jen s tím rozdílem, že v jejím případě byl příčinou rozchodu alkohol. Když mi to vypravovala, byla moc smutná, svěřila se mi, že ho měla moc ráda a že mu dala i své panenství.
A tak jsme na konci toho léta byly pořád spolu — jezdily jsme na dlouhé vyjížďky na kolech, občas zašly na plovárnu, kde jsme o pokřikující kluky nezavadily ani okem, a sem tam vyrážely do lesa na houby. A na houbařskou výpravu jsme se vydaly i tu první zářijovou neděli, kdy k tomu došlo .. .
Na houby se má chodit v holínkách, ale ten den bylo příliš horko. A tak nebylo divu, že Jindra v minisukni se spálila o kopřivy hned po pár metrech v lese. Zakňučela — ale já na to, že kopřivy jsou zdravé. Zastavila se proti mně se zvláštním pohledem a zeptala se: „Ty se nebojíš kopřiv? Nebojíš se bolesti?"
Nechtěla jsem vypadat jako zbabělec, a tak říkám: „Nebojím."
Její oči se podivně zaleskly. „A když ti navrhnu, abychom se pošlehaly kopřivami — přijmeš?"
„Proč ne, už jsem ti říkala, že kopřivy jsou zdravé ..."
Beze slova vzala z tašky rukavice, které má na kolo, a utrhla svazek kopřiv. Pěkných, mladých, ale zřejmě se jí to zdálo málo, a tak ještě několik přidala.
Popošly jsme k osamělé bříze na okraji paseky a Jindra z kopřiv udělala dvě stejné hromádky. Abych dokázala svou odvahu, zdvihám si sukni a odhaluji celá stehna. Čekám, že mi sešle-há nohy — ale ona pokleká a hladí mi teplou rukou obě stehna. Jsem překvapená, ale než mohu cokoliv říct nebo udělat, Jindra si znovu stoupá — a znovu ten její zvláštní pohled: „Víš, nezlob se, ale ... chtěla bych vyzkoušet, jestli to vydržíš i přes prsa!"
Asi to nebylo pro ni lehké říci, a tak jí to nechci ještě ztěžovat. Rozepínám sukni, odkládám ji a za ní se na trávu snáší i halenka. Stavím se k bříze, zdvihám ruce a chytám se kmenu. Cítím, že mě. dráždí být první. Dráždí mě i pohled mé kamarádky na moje tělo, teď kryté jen malými kalhotkami. Jindra se staví přede mne a s pohledem do očí — jak má ve zvyku — mi říká věci, které jsem netušila:
„Tak jako mě vzrušují muži, stejně — možná víc — mě vzrušují ženy. Chtěla bych být nejen tvojí kamarádkou, ale i milenkou — a to i když se některá z nás vdá."
Musí vidět moje překvapení, protože hned dodává: „Nic, prosím tě, neříkej. Teď na pět minut odejdu; když budeš s mým návrhem souhlasit, zůstaň tak. Když ne, obleč se a na vše zapomeneme." Cítím vzrušení v jejím hlase — ještě se dívá na hodinky a odchází stranou do vysokého lesa.
Netušila, že mne představa mazlení s dívkou neodpuzuje, spíš naopak, a navíc jsem hrozně zvědavá. A tak když se vrací, nachází mne tak, jak mne opustila. Přistupuje ke mně a krátce mne z radosti líbá na ústa. Má pěkné, plné rty. Opětuji její polibek a pak cítím její jemný, ale pevný stisk na bradavkách. Vím, že je mám trochu větší a jakoby do kužele, prsa celkem malá, ale zase to má výhodu — nevadí mi při běhu a nepotřebuji podprsenku. Mne mi hroty mezi prsty, až se nalévají k puknutí. Po chvíli mi zabrnká roztaženými prsty o vztyčené bradavky a s tichounkým smíchem konstatuje: „Máš pěkná poupata."
Pak si navlékne rukavici a vezme hromádku kopřiv. „Teď ti udělám bolest. Ale věřím, že nás to obě vzruší. Všechno, co ti udělám, smíš udělat i ty mně, a naopak. Souhlasíš?"
Jen beze slova přikyvuji a nechám si přetáhnout pružnou čelenku přes oči. Jsem rozhodnuta vydržet bez pohnutí ... a daří se mi to, i když z kopřiv odlétají lístky a prsa mám v jednom ohni. A pak bičování ustává, cítím její objetí, sundává mi z očí čelenku a vidím, že má na sobě taky jen malé kalhotky; svými o něco menšími, světlejšími bradavkami, posazenými na pěkných půlkulatých prsech, se zlehoulinka dotýká mých poupat, která jsou teď jako dvě rozkvetlé růže.
„A teď ty mne!" navrhuje. „Ale chci mít jistotu, že to vydržím jako ty... Prosím tě — svaž mi ruce!" S těmi slovy vytahuje ze šatů pásek a podává mi ho.
Ještě si stahuje kalhotky, pak zdvihá ruce a já jí je uvazuji za břízu. Její pěkná ňadra napnutím hrudníku téměř zmizela. Ještě ji zakrývám oči svou čelenkou a pak si to neodpustím a stisknu hroty jejích bradavek. Vidím, jak se jí — bezmocně — vlní tělo, šeptá: „Víc, ještě víc, víc!" Ale to už přichází uvolnění, chvějí se jí svaly na stehnech — ano, není pochyb, byl to její vrchol. Hrudník se jí zdvihá zrychleným dechem. Beru si její rukavici a druhou hromádku kopřiv a Jindra potichu říká: „Prosím tě — nešetři mě!" Nevím, co to do mne vjelo, ale asi nával sadismu, snad ještě násobený bezmocným krásným nahým tělem — opravdu jsem ji nešetřila. Na hrudníku se jí objevily první červené pupínky. V ten moment se mě zmocnila litost, odvazuji ji, stahuji čelenku, ale ona říká: „Bylo to krásné!"
Trochu se rozkročí, sáhne si na pohlaví a konstatuje: „Jsem úplně mokrá." Týmž prstem si přejíždí své plné rty a říká: „Máš odvahu dát mi teď pusu?"
Téměř rok jsme prožívaly krásné chvíle, tak krásné, že to nejde ani popsat. Pásek jsme už nepotřebovaly, i bolest přijímala — na důkaz dobrovolnosti — nespoutaná, ale nebyla mezi námi jen bolest, o mnoho víc bylo rozkoše, až k zbláznění. Taky jsme se rozhodly, že si odstraníme chloupky z pohlaví. Jedna druhé jsme je oholily a smíchané jsme je daly do skleničky. Zašroubovanou a zavoskovanou skleničku jsme zakopaly k té bříze, kde to bylo poprvé, tak jako si u Indiánů pokrevní bratři mísí svoji krev . ..
Skoro všechny víkendy jsme v těch měších trávily spolu. Jindra jen občas navštívila své příbuzné v městě vzdáleném dvě stě kilometrů. K nim také odjela na týdenní prázdninový pobyt — ale už v jeho půlce mi telefonovala, že ji to tam nebaví a že se na mě už moc těší a pokusí se přijet ještě ten den stopem, abychom byly dříve spolu. Ale ten den nepřijela. Nepřijela už vůbec.
Jak jsem se dozvěděla později, bezohledný náklaďák předjížděl tak, že řidič, co vezl Jindru, musel — chtěl-li zabránit čelnímu nárazu — strhnout vůz do příkopu a tam se převrátil. Byly z toho polámané ruce příslušníků jeho rodiny — a Jindřin zlomený vaz . . . Těžko popsat, jak mi bylo, když jsem jí dávala na rakev tři růže a dvě mladé kopřivy. Nikdo tu kytici nepochopil, nikdo nic netušil.
Tak jsem si to myslela, ale asi za týden za mnou přišel Jindřin bratr Pavel a přinesl mi její deník. A že se staví, až ho přečtu. Zeptala jsem se, zda ho četl on: „Ano, jistě, proto jsem ti ho přinesl!"
Začetla jsem se do řádků a zčervenala jsem až za ušima. Bylo tam vše, její touhy, naše setkání v lese i podrobný popis mého těla, že mám dlouhé pěkné nohy, menší, ale tuhá prsa, větší bradavky — a mlsný jazýček na její tělo.
Když po týdnu Pavel přišel, nedokázala jsem se mu podívat do očí. Vzal mě za bradu a zpříma — ach, jak mi v té chvíli připomněl Jindru — se na mě podíval. „Je pravda, co je tam psáno?" Nemělo smysl lhát. „Ano," šeptla jsem, „do písmene."
Poděkoval za upřímnost a vyslovil přání uvidět tu břízu, mít v ruce tu skleničku. Splnila jsem mu to. A tam mi navrhl, abychom všechno to, co jsem dělala s Jindrou, teď dělala s ním. A vůbec mu prý nevadí, když si najdu i nějakou přítelkyni, jako byla jeho sestra. Ani mi nemusel dávat pět minut na rozmyšlenou jako tenkrát Jindra.
Přijala jsem — a je mi s ním skoro tak dobře, jako mi bylo s jeho sestrou. Možná i proto, že mi hned ten den vyprávěl příhodu, která ukázala, že se s Jindrou sblížil tak jako já: „Víš, asi před rokem jsem měl od páry opařené obě ruce — a Jindra spala se mnou v ložnici, aby mi dávala jíst a pít..., prostě všechno, rozumíš? Já se zafačovanýma rukama nemohl vůbec nic ... A jednou po týdnu, když už mě ruce tolik nebolely, jsem v noci dostal i s těma zafačovanýma rukama chuť... Prostě to na mě přišlo, když jsem nemohl usnout. Myslel jsem, že Jindra spí, odkryl jsem se a mezí stehny tiskl to, co mě náramně vzrušovalo. Ale byl úplněk, Jindra to asi viděla, potichu vstala, a stejně potichu se mě zeptala, jestli nemůžu spát. Ale to už jsem cítil, jak mi ho pevně, ale jemně stiskla. Několik pohybů a oba jsme poznali, že to přijde. Stačila jen říct: ,Prosím tě, nekřič!' a pak jsem její ústa cítil tam, kde bych to nečekal — aby ani stopa nezůstala po okolí.'
Bylo to krásné, chtěl jsem něco říct, ale přikryla mě, a povídá: "Já si to taky dělám... Ber to jako sesterskou výpomoc — třeba mi to jednou odvedeš. A vidíš — teď už jí to nebudu nikdy moct oplatit."
| Další > |
|---|
